Betonová nebo anhydritová podlaha ?

JAKÉ PODLAHY ZVOLIT, ANHYDRITOVÉ NEBO BETONOVÉ ?
V dnešní době řada stavebníků řeší problém, z jakého materiálu vlastně budou realizovat nosné ať vytápěné či nevytápěné podlahy ve své novostavbě, nebo při rekonstrukci určené pro bytové či nebytové účely. Stavitelé mnohdy neví, zda se mají rozhodnout pro podlahy z anhydritové směsi, nebo z tzv. betonové mazaniny se strojním zahlazením, či bez zahlazení. Toto dilema asi nebudou řešit stavebníci preferující pouze nejnižší pořizovací náklady, které jsou pro ně hlavním argumentem a zvolí rovnou betonové mazaniny, jelikož jsou o něco levnější, než podlahy z anhydritových směsí (i když tomu tak vždy nemusí být). Je pravdou, že anhydritové lité podlahy, již nepředstavují takový boom, jako tomu bylo v nedávné minulosti a dají se pořídit za cenu betonových mazanin se strojní zahlazením povrchu.
Každý stavebník či investor, který si uvědomuje a také k tomu tak přistupuje, že je stavba časově a finančně náročná investice a proto by ruku v ruce měla být realizována s ohledem na její budoucí funkčnost jako celek, tak mají o něco těžší volbu, jelikož hodnotí a porovnávají možnosti na základě užitných hodnot a nevybírají pouze podle nejnižší ceny.

APLIKAČNÍ TLOUŠŤKY ANHYDRITOVÝCH A BETONOVÝCH PODLAH
Pro úvod : anhydritové podlahy o proti betonovým mazaninám mají jednu zásadní výhodu a to v tom, že se dají realizovat již od tloušťky 35 mm na izolačně stlačitelné vrstvě (pokud není instalovaného podlahového teplovodní vytápění) a splní normou daný požadavek pro únosnost podlah. Samozřejmě tloušťka aplikované podlahové izolační vrstvy, není neomezená a je třeba provedení tepelných izolací podlahy a jejich typ konzultovat se zhotovitelem podlah, či se stavebním dozorem dané stavby. Aplikační tloušťka anhydritových podlah, (již od 35 mm) tolik nezatěžuje nosné konstrukce, jako je tomu u betonových podlah (např. půdní vestavby atd.) a dává stavebníkovi větší prostor pro použití, nebo navýšení podlahových izolací zejména u rekonstruovaných staveb, kde je již vše dané a nelze podlahy výškově zvedat. Betonové mazaniny na izolační vrstvě je nutné realizovat v minimální síle 50-80 mm, což je defakto více než dvojnásobné zatížení nosné konstrukce a omezující pro větší tloušťku tepelné izolace.

PODLAHOVÉ VYTÁPĚNÍ
V současnosti je a v budoucnu tomu pravděpodobně nebude jinak, velice rozšířený systém podlahového vytápění a to buď teplovodní, které efektivně pracuje na nízké teplotě vody a nebo elektrické topné kabely, či rohože. Podlahové vytápění oproti klasickému topení radiátorovými tělesy nemalou měrou šetří náklady na vytápění samo ze své podstaty. Jednoduše řečeno, čím je teplota topné vody na vstupu do samotného podlahového topení nižší a přitom zvládne ohrát prostory na příjemnou teplotu, tím je finanční úspora za energie vyšší. Nejoptimálnější teplota vody v podlahovém topení je v rozmezí od 27 do 35 °C. Rozhodujícím faktorem pro požadavky na teplotu vody v podlahovém topení je však energetická náročnost a tepelné ztráty dané stavby, nebo domu. Těmto požadavkům pro efektivní vytápění je samozřejmě nutné přizpůsobit i technologii zhotovení samotných nosných podlah. V současnosti jsou a ještě asi nějakou dobu budou tou správnou technologií pro zhotovení vytápěných podlah anhydritové lité směsi.

Pokládka  podlahové krytiny na podlahové topení info.....zde

VLASTNOSTI BETONOVÝCH A ANHYDRITOVÝCH PODLAH
V následujícím pokračování článku se pokusíme objasnit, proč, že jsou vlastně anhydritové lité podlahy pro teplovodní či elektrické podlahové topení tou správnou volbou.
Anhydritové směsi nejsou hydraulickým pojivem (neobsahují cement, což je oproti betonovým mazaninám velká výhoda z důvodu takřka zanedbatelných hodnot plošného smršťování (0.03 mm/m) a rozpínání (0.1 mm/m). Hodnoty platí ve stavu do vyschnutí podlah. Díky takto zanedbatelným hodnotám smršťování a rozpínavosti, není nutné vytápěné podlahy prostorově dilatovat (smršťovací spáry) do 300 m2 podlahové plochy. U betonových mazanin je plošné rozpínání větší, než u anhydritových podlah, ale ještě daleko větší, než samotné rozpínání je smršťování a to až 10ti násobně více v porovnání s anhydritovou podlahou. Vlivem velkého smršťování betonových podlah je u nich většinou nutné provést smršťovací spáry u podlahových ploch větších než 30 m2. Smršťování betonových mazanin a vzniku „divokých“ trhlin, lze částečně eliminovat použitím kvalitních aditiv v podobě plastifikátorů a armovacích nekovových vláken. Velkým nešvarem některých firem, které realizují betonové podlahové mazaniny a to ať na podlahové topení, nebo bez podlahového vytápění záměrně snižují obsah cementu vůči písku, aby minimalizovali možné riziko vzniku trhlin v podlaze vlivem již zmiňovaného smršťování betonu. Toto “šizení“ betonu je samozřejmě na úkor kvality podlahy, které se dříve či později projeví tím, že se podlaha začne lokálně drolit a tzv. zprašovat i když povrch betonové mazaniny byl v době realizace strojově zahlazený. Jen si představte situaci, že budete z nějakého důvodu muset, nebo v budoucnu chtít ve svém domě ve kterém se před cca.10 lety realizovali betonové mazaniny, vyměnit lepené nášlapné krytiny např. parkety, vinylové dílce atd. A společně s krytinou budete odstraňovat i kusy nesoudržného betonu z podlahy, která nebyla zhotovena zase až tak dávno a to jen proto, že měl někdo potřebu tzv. “ošidit“ beton o správný poměr cementu? Cement v betonu někdo neošidil ani tak kvůli jeho ceně, ale kvůli jistotě, že se betonová podlaha realizovaná v menší tloušťce než 100 mm sama nezdeformuje v průběhu jejího zrání, což je zhruba 1 měsíc. Záměrné snížení poměru cementu v betonové směsi kvůli eliminaci rizika deformace podlah(smrštění do středu a zvednutí okrajů podlah) má, ale také za velice negativní následek to, že se podlaha z betonové mazaniny 10-15 let od realizace začne zprašovat a poté i drolit. Nutno dodat, že u betonových mazanin zhotovených na podlahovém vytápění se zprašování a drolení povrchu podlahy projeví v kratším časovém horizontu, než u podlah bez vytápění a to vlivem ohříváním a chladnutím vytápěných podlah. Tyto problémy většinou stavitel, nebo uživatel takové betonové podlahy zjistí v době, kdy se rozhodne např. vyměnit podlahové krytiny za nové atd. Nyní nastává otázka, jak si poradit a co udělat s takovouto defektní podlahou, na kterou už se nevztahuje záruka na dílo od zhotovitele, jelikož jí realizoval někdy před 10 lety? V takovém případě uživateli těchto špatných podlah z betonové mazaniny nezbude nic jiného, než opravu podlah řešit na své vlastní náklady.

DILATACE

Ještě zpět k dilatačním-smršťovacím spárám betonových a anhydritových podlah. Tyto dilatační-smršťovací spáry, které se navrhují a provádí v ploše samotného podkladu dle dané technologie je nutné tzv. přiznat i do podlahových krytin, pokud jsou kontaktní, tudíž pevně spojené s podkladem, sem patří:

- lepené vinylové podlahy, lepené PVC, lepené Linoleum, lepený korek ( vše vč. stěrkování které je pod tyto podlahové   krytiny nutné vždy )

- celoplošně lepené dřevěné podlahy ( vč. stěrkování které v případě odpovídajícího podkladu nutné není )

naopak dilatace v ploše se nemusejí do určitého množství podlahové plochy přiznávat na podlahhových krytinách které nejsou pevně spojeny s podkladem, většinou jsou položeny na různých podložkách, spojené pouze v zámku spoje - plovoucí položení, sem patří:

- plovoucí zámkový vinyl, plovoucí linoleum, plovoucí korek, dřevěná podlaha položená volně na podložku, laminátová plovoucí podlaha

Smršťovací spáry a to zejména u betonových podlah mění svojí šíři nejvíce u vytápěných podlah vlivem rozdílných teplot, vlhkostí, atd. Pokud se dilatační-smršťovací spára v ploše betonové nebo anhydritové podlahy nepřizná i do finální podlahové krytiny, hrozí poškození finální podlahy a to zejména na začátku první topné sezony, při prvotním ohřátí podlah. Výjimkou kdy není nutné přiznávat smršťovací spáru do krytiny překrytou přechodovou lištou jsou podlahové krytiny určené k plovoucímu polžení tzn. nejsou pevně spojené s podkladem viz. uvedeno výše.

Pokud vezmeme v potaz, že většina současných novostaveb rodinných domů, či projektů budoucích staveb RD má spojenou obývací a kuchyňskou část v jeden celek, což představuje podlahovou plochu větší než 30 m2 a tím pádem u betonových podlah max. přípustnou plochu bez smršťovací spáry, tak jen stěží si lze představit, nějakého majitele takové stavby, který by chtěl mít v půlce „obýváku“ dilatační smršťovací spáru přiznanou v podlahové krytině zakrytou přechodovou lištou a celý život jí mít na očích, doporučujeme tedy si již ve fázi přípravy určit typ finálních podlahových krytin a tomu uzpůsobit i provedení betonových nebo anhydritových podkladů, pokud uvažujete o podlahových krytinách pevně spojených s podkladem, je nutné zvolit technologii pokládky podkladních betonů nebo anhydritů která nevyžaduje dilatování v ploše, dilatace mezi místnostmi jsou samozřejmostí.

Dilatační spáry mezi místnostmi u anhydritových podlah je vhodné provést po vylití celého celku ( např. celého podlaží domu ), tzn. vylije se celé podlaží s dilatacemi po celém obvodu místností, poté jakmile je anhydrit pochozí, proříznou se dilatace mezi jednotlivými místnostmi ( v místě budoucího zavřeného dveřního křídla ), tímto postupem se zajistí stejná výška podkladu mezi dilatovanými místnostmi.

správné umístění přechodové lišty: přechodová lišta by měla býti umístěna v místě zavřeného dveřního křídla, tzn. podlahová krytina ( např. dřevěná podlaha - dlažba ) by měla být ukončena na středu budoucího dveřního křídla ( dveře a zárubně se většinou instalují až po položení podl.krytin ), se zachováním dilatační mezery. Jelikož se dilatují i podklady ( beton nebo anhydrit ), je potřeba pohlídat již při lití anhydritu nebo betonu správné umístění těchto dilatačních spár.

 

KROČEJOVÝ HLUK

těžké plovoucí podklady jako beton nebo anhydrit jsou kročejově méně hlučné než tzv. lehké plovoucí podklady jako jsou např. podklady z různých deskových materiálů ( Fermacell, Rigips, OSB a jiné ),

kročejová hlučnost podlahových krytin je dána způsobem montáže, podlahové krytiny volně položené plovoucím způsobem jsou kročejově hlučnější než podlahové krytiny celoplošně spojené ( přilepené ) s podkladem.

ZBYTKOVÁ VLHKOST

po zaschnutí anhydritu ( cca 3 dny ) je vhodné zbroušení vrchního šlemu-povlaku zejména anhydritový podklad se přebrousí kotoučem o zrnitosti 40. Pokud dojde k jejímu zaschnutí, ucpou se kapilární otvory na jeho povrchu, vlhkost potom nemůže odcházet ven a tím se prodlouží doba vysychání.

zbytkové vlhkosti podkladů:

- anhydrit s podlahovým topením 0,3% CM

- anhydrit bez podlahového topení 0,5% CM

- beton s podlahovým topením 1,8% CM

- beton bez podlahového topení 2% CM

pro měření je nutno odebrat vzorek podkladu z jeho spodní části ( vysekne se otvor cca 3x3 cm ), před zalitím teplovodních hadic podlahovou hmotou ( anhydritem, beton.potěrem) je vhodné označit 1-2 místa k odebrání vzorku ( mezi hadicemi, aby nedošlo k jejich poškození )

AKUMULACE
Další kapitola je tepelná akumulace betonových mazanin a anhydritových litých potěrů. Mnoho firem co realizuje pouze betonové mazaniny, ať strojně zahlazené, nebo bez zahlazení tvrdí svým zákazníkům, že betonové podlahy mají lepší tepelnou akumulaci, než anhydritové podlahy, což je samozřejmě milná informace, jelikož obě technologie obsahují stejné složky a to hlavně písek, záměsnou vodu, chemické přísady. Jediný rozdíl je, že betonové mazaniny obsahují hydraulické pojivo v podobě cementu a anhydritové podlahy síranu vápenatého, z logiky věci je jasné, že pojiva (cement nebo síran vápenatý) nebudou tvořit rozdíl v akumulaci. Z toho plyne, že akumulace je ať u betonových mazanin tak u anhydritových potěrů stejná. Pokud bychom šli opravdu do důsledku, tak vůbec nemá žádný význam zabývat se myšlenkou akumulace toho či onoho materiálu pro zhotovení vytápěných podlah, jelikož akumulace u vytápěných podlah, které ohřívají obytné prostory a pracují na nízké teplotě vody (většinou do 35 st.C) je naprosto nepřínosná a tím pádem nepotřebná. Jednoduše řečeno, pokud vypnete zdroj tepla, tak podlahy ať z betonu nebo anhydritu prostě do 2-3 hodin vychladnou. Pro shrnutí, „akumulace“ je dobrá pro sálavé vytápění tzv. elektrické „akumulačky“ kdy topné spirály vytápí nějaký prostor a zároveň předávají teplo (akumulují) uvnitř kamen šamotovým cihlám, které po termostatem odpojené topné soustavy, nadále vytápí daný prostor.

TEPELNÁ VODIVOST
Úplně odlišnou a podstatně důležitější věcí, než akumulační schopnost pro vytvoření efektivně fungujících vytápěných podlah pro bytové i nebytové účely je tzv. tepelná vodivost materiálu. Pro maximalizování tepelné vodivosti je v prvé řadě za potřebí takový materiál, který dokáže svým složením a tekutou konzistencí dokonale a v maximální možné míře obepnout, či obtéci zdroj tepla a tím pádem toto teplo přenášet dál. V našem případě jsou zdrojem tepla rozvody podlahového topení a to ať teplovodního, či elektrického v podobě topných kabelů či rohoží. Pokud porovnáváme anhydritové lité potěry a betonové mazaniny, tak v tomto má jasně a nezpochybnitelně navrch tekutá anhydritová směs, jelikož nejen že dokonale obteče topné rozvody, ale i zateče pod topné rozvody a tím maximalizuje přenos tepla (tepelnou vodivost). U betonových mazanin, které se musejí realizovat v husté konzistenci, nelze dosáhnout dokonalého obtečení topných rozvodů a vznikají prázdná vzduchem naplněná místa (kaverny, kapsy). Díky tomu je přenos tepla z topných rozvodů do betonové mazaniny neúplný a dochází tak k méně efektivnímu a finančně nákladnějšímu vytápění, než je tomu u podlahového vytápění v kombinaci s anhydritovým litým potěrem.

KOMBINACE tzv. SYSTÉMOVÝCH DESEK A BETONOVÉ PODLAHY
Z hlediska degradace tepelné vodivosti u vytápěných podlah, je úplně nejhorší kombinace, kdy jsou rozvody podlahového topení kotveny do tzv. systémových desek, které jsou povrchově hodně členité a obsahují nespočet výčnělků (nopů), které jsou vyrobeny z polystyrenu (EPS)ostatně jako celé systémové desky. Tyto „nopy“ sice drží rozvody podlahového topení k podkladu, ale zároveň ve velké míře izolují topné rozvody v místech styku a snižují tak přenos tepla do podlahy, což je u teplovodního systému podlahového
vytápění nežádoucí a z dlouhodobého hlediska méně ekonomické. Jak bylo již zmíněno, tyto výčnělky „nopy“ systémových desek zhoršují tepelnou vodivost, neboli přenos tepla na povrh podlah, tak ona tepelná vodivost se ještě výrazněji zhorší aplikací betonové podlahy, která jak bylo již výše popsáno se realizuje v husté konzistenci a není tím pádem schopná v plné míře obtéci rozvody podlahového vytápění. U takto výše popisované a realizované vytápěné podlahy, je tepelná vodivost snížená až o 25% oproti podlahovému vytápění s anhydritovou podlahou. Při současných cenách energií pro vytápění je to z dlouhodobějšího časového horizontu doslova plýtvání penězi.

RYCHLOST NATÁPĚNI PODLAH A PŘECHODNÉ OBDOBÍ
Snížená tepelná vodivost je nežádoucí zejména v přechodných obdobích, nebo při krátkodobém venkovním ohlazení, mimo topnou sezónu, kdy uživatel domu či bytu potřebuje co nejrychleji a na krátkou dobu ohřát vzduch v obytných prostorech, neboli temperovat na požadovanou úroveň. Čím je tepelná vodivost z podlahového vytápění nižší ať už z toho či onoho důvodu, tím pomaleji teplo prostupuje na povrch podlah a o to déle samozřejmě trvá ohřátí vzduch v místnostech. Pro maximalizování a urychlení tepelného prostupu z podlahového teplovodního vytápění do vytápěných prostor, je samozřejmě důležitá dostatečná vrstva podlahové tepelné izolace, ale také zvolení správné technologie kotvení topných rozvodů k podkladům s co nejmenším počtem styčných bodů. Kotvení rozvodů za pomocí tzv. systémových desek není správnou volbou a to nejen z výše zmíněných důvodů, ale i z nemalých finančních nákladů na jejich pořízení. Jediná výhoda systémových desek je, že usnadňuje montáž podlahového topení realizačním firmám.
Za správnou volbu technologie kotvení topných rozvodů, lze považovat PVC úchytky tvaru velkého písmene U s dostatečnou délkou pro fixování do EPS izolace opatřenou separační vrstvou, nebo do kotvících lišt. Pro tyto dva doporučené druhy kotvení topných rozvodů, musí být vždy použita separační vrstva, která slouží k oddělení tepelných izolací a samotné nosné podlahy. Separační folie mohou obsahovat tzv. rastr (předtištěné křížící se čáry) pro usnadnění dodržování předepsaných roztečí topných rozvodů při montáži a také odrazové vrstvy pro minimalizování tepelných ztrát.
Separační vrstvy (folie) opatřené ať chráněnou či nechráněnou odrazovou (AL) vrstvou jsou spíše využívány v kombinaci s elektrickým podlahovým vytápěním, jelikož u teplovodních systémů je ekonomický přínos zanedbatelný.
Závěrem, pokud bychom na základě všech zde zmíněných faktů měly vyhodnotit, jaký materiál je nejvhodnější pro realizaci nosných podlah v bytových i nebytových prostorech ať s podlahovým, nebo bez podlahového vytápění, tak ve všech směrech jsou jasnou volbou anhydritové podlahy. Jediná, ač zdánlivá výhoda betonových strojně zahlazených mazanin oproti anhydritovým podlahám je o něco málo nižší pořizovací cena i když tomu tak vždy nemusí být.